Suché baňkování

Nedochází k porušení kůže, vyvoláváme podráždění sáním, které způsobí že červené krvinky proniknou z cév do prostoru okolo, aniž dojde k poranění vlásečnic. Podtlak aktivuje funkci cév ve svalech a rozšiřuje je, což vede k usnadnění průtoku krve. Dochází k podráždění příslušných segmentů nasáním pokožky a škáry (vazivové vrstvy kůže), ve které jsou uložena četná nervová zakončení (receptory). 

Vzniklý podtlak způsobí také průnik červených krvinek z cév probíhajících škárou do okolního prostoru, čímž vznikají podkožní hematomy (modřiny). Oproti klasickým hematomům nejsou však bolestivé. Červené krvinky jsou nositeli kyslíku, proto dochází k výraznějšímu okysličení kůže a svalů v příslušném segmentu. Kromě krevního oběhu je podtlakem baňky stimulován také lymfatický oběh. Prostřednictvím receptorů daného segmentu také dochází ke stimulaci funkce vnitřního orgánu. Je potřeba někdy počítat s modřinkami, které mohou být viditelné i pár dní. Při pravidelných návštěvách toto mizí.

Jako pomůcka se dá použít jakýkoli předmět, který vytvoří na kůži podtlak. V Indii to bývaly bambusové rourky, v Germánii kravské rohy. Nyní jsou to nádoby ze skla, plastu či silikonu.

Čeho baňkováním dosahujeme?

Příklady některých zdravotních potíží, pro jejichž léčbu se využívá metody baňkování

Historie baňkování

Tato metoda pravděpodobně pochází z Číny a dodnes je součástí tradičního léčení např. v Číně, Koreji, Tibetu či Indii. Jde o starověkou techniku, která přikládá baňky na vybrané části těla. Léčebného účinku se dosahuje podtlakem, vytvořeným ohněm nebo mechanickým vysátím vzduchu. Nejstarší vyobrazení baňkování pochází z lékařských pečetí ze starověké Mezopotámie kolem roku 3300 př. n. l. Detailně ho popsal Hippokrates. Písemně je metoda zachycena v Egyptě v Ebersově papyru (asi 1500 př. n. l.), jednom z nejstarších lékařských textů. Ve starověkém Řecku se baňka stala symbolem lékaře, což ukazuje její význam v tehdejší medicíně. Po pádu Římské říše a etnických změnách baňkování v Evropě téměř zaniklo.